Zaniklá osada Josefová

OBYVATELÉ OSADY JOSEFOVÁ

Text této kapitoly přináší přehled základních informací o obyvatelích osady od roku 1734 až do doby její likvidace. Dále přináší přehled o budovách osady a informace o dochovaných objektech osady.

K osídlení osady a sklárny došlo až 31. prosince 1734, tedy dva roky po založení. Čtyři domky vybudované kolštejnskou vrchností kupují tito skláři: Jiří Langer kupuje dům u mostu za 90 zlatých, bratři Kašpar a Jan Franckovi kupují dva domy nad pilou (Kašpar za 60 zlatých a Jan za 90 zlatých). Čtvrtý dům kupuje František Richter za 50 zlatých a nacházel se pod domem Kašpara Francka. Během dalších let se osada postupně zalidňuje, přicházejí noví skláři (roku 1736 jsou uváděni Martin Richter, Jiří Olbricht a Jan Antonín Diviš, k roku 1737 Jan Franck, k roku 1739 Jiří Schön a Urban Hilgert, k roku 1740 Tobiáš Franck, k roku 1742 Bedřich Scholz…) a v jejich rodinách se rodí první děti – v roce 1736 je v matrice farnosti Kolštejn (Branná) zaznamenáno první narození a pokřtění dítěte osadníků z Josefové a to Mariny a Baltazara Winklerových.

V roce 1790 dochází k odprodeji pozemků a objektů sklářské hutě, která byla v Josefové zrušena, a to z toho důvodu, že byla postavena nová sklářská huť mezi Starým Městem a Kunčicemi na levém břehu Kunčického potoka a byla nazvána Květná (Blumenbach). K dražbě objektů zrušené hutě v Josefové došlo za čtyři měsíce poté, tedy dne 6. prosince 1790. Objekty koupilo celkem sedm nových osadníků, kteří se rozhodli objekty bývalé sklárny adaptovat na bydlení a hospodářský provoz. Nejvýznamnějším z nich byl vrchnostenský pasák Josef Neugebauer, který koupil objekt zchátralé hutě a domky číslo popisné 5 a 6. A protože lichtenštejnská ústřední knížecí kancelář ve Vídni rozhodla, že knížecí služebníci nemohou mít vlastní hospodářství, musel Josef Neugebauer dát zakoupené objekty znovu do dražby. Ta proběhla až 18. června 1791 a objekt hutě koupil za 248 zlatých Antonín Hilgert, dále koupil tento osadník dům číslo 5 a pro svého bratra Ignáce Hilgerta ještě dům číslo 6. Prodej schválila lichtenštejnská ústřední kancelář až 28. května 1793.

Počet obyvatel po zániku sklárny kolísal. V roce 1793 dosahoval 74 osob, později se počet skoro zdvojnásobil a v roce 1868 už dosahoval historicky nejvyššího počtu 131 osob. Později počet obyvatel klesal a ve 40. letech 20. století obsahoval podle pamětníků počtu 75 osob. Při sčítání lidu podle zákona č. 256/1920 Sb., které se uskutečnilo dne 15. února 1921, žilo v osadě 85 obyvatel. Základní informace o nich jsou v následující tabulce:

Pro snazší orientaci nahlédněte do schematické mapky osady, jejímž autorem je obyvatel pocházející z bývalého domu číslo popisné 11 Gustav Schwarzer – viz obr. číslo 1

Během celé historie osady se zde udržely dva rody. Rod Hilgertů (též varianta Hilgartů) od roku 1739 a rod Scholzů od roku 1742. Oba rody byly sklářské. Rod Hilgertů se v pramenech objevuje nejčastěji a pravděpodobně šlo o rozvětvenou rodinu – uvádí se až 3 rodiny stejného jména. Alois Hilgart držel ve svém majetku dům číslo popisné 1, což byla budova bývalé sklářské hutě, a to až do 30. let 20. století, kdy jej koupil Gustav Schwarzer; Eduard Hilgard dům číslo popisné 2 – hostinec (v letech 1755 až 1762 byl v Nové Josefové sklářem a současně krčmářem Ignác Hilgert) a další příbuzný, Alois Hilgart, dům číslo popisné 14. Franz Scholz měl v držení dům číslo popisné 12 a jeho předek Jan Scholz byl zde v roce 1790 huťmistrem.

Ve 20. letech 20. století vlastnil ještě v osadě dva domy kníže Johann II. Lichtenštejn. Šlo o čísla popisná 8, ve kterém bydlela vdova Anna Seidlová s třemi dětmi, a číslo 17 (dnes jediné dochované stavení bývalé osady), v němž bydlel v roce 1921 s manželkou a pěti dětmi vrchnostenský lesní hospodář a hajný Johann Kozak, který pocházel z Kopřivné. Po pozemkové reformě (zestátnění lichtenštejnských lesů) vystřídal v listopadu 1927 Johanna Kozaka hajný Správy státních lesů v Hanušovicích Josef Diviš z Bušína. Žil zde do roku 1938 s manželkou Bertou a synem Arnoštem. Rodina hajného Diviše byla jedinou českou rodinou v osadě. V roce 1939 byl hajným Eduard Alscher, zaměstnanec Říšského lesního ředitelství se sídlem v Liberci. Společně s ním v domě bydleli manželka Anna se stejnojmennou jedenáctiletou dcerou.

Autor schematické mapy Josefové, Gustav Schwarzer, se narodil v roce 1907 a byl to druhorozený syn lesníka Aloise Schwarzera a jeho ženy Heleny, která vedla domácnost. Měl staršího bratra Aloise, mladšího bratra Franze, který padl v červnu roku 1944 na východní frontě. Rodina měla v pěstounské péči od roku 1917 Hermínu Huberovou, která pocházela z Aspernu u Vídně. Rodina bydlela v domě číslo popisné 11 a tento dům i vlastnila. Gustav Schwarzer koupil v 30. letech 20. století po úmrtí manželů Hilgartových dům čp. 1, ve kterém žil se svojí ženou Emílií a dvěma dětmi do roku 1946. Byl zastupitelem samosprávy v osadě, který měl na starosti školství. Je také autorem cenných informací o Josefové z první poloviny 20. století: „Osada byla lidově nazývána Sklárna a měla 20 domů, které obývalo 75 obyvatel. V obci se nacházely: hájovna, škola, hostinec, hasičská zbrojnice, obecní kaplička a obecní lípa, která byla památkově chráněna, u domu čp. 12 byla jednoduchá zvonice. Obyvatelé osady byli většinou zaměstnáni v lese, obsluhovali také lesní železnici se svážnicí. Ženy se staraly o domácnost a malá hospodářství. Každý dům měl zahradu, ve které se pěstovala zelenina a několik akrů zemědělské půdy, na níž se pěstovaly brambory, žito, oves a kukuřice. Obyvatelé chovali převážně drůbež, kozy, prasata a krávy. Výrobky z místního mléka, zejména máslo a tvaroh, byly vyhledávanými produkty, protože pocházely z pastvy na lesních a horských loukách. Jejich prodejem si místní přilepšovali. Posledními zástupci obecní samosprávy byli Eduard Hilgart z domu čp. 2, Johann Rotter z domu čp. 9 a Anton Schartel z domu čp. 6.“

Osada měla od 80. let 19. stolení vlastní budovu jednotřídní školy (čp. 20), ve které se od roku 1882 učilo až 30 žáků najednou. Součástí školy byl i byt pro učitele. Do jednotřídní školy chodily i děti z Nového Kolštejna (osada mezi Josefovou a Františkovem) a Zadního Aloisova. Materiály dokumentující činnost místní školy např. třídní katalogy, školní kronika, třídní knihy a vysvědčení se až na výjimky nedochovaly. Ve 20. a 30. letech 20. století dokládají písemné prameny pět učitelů. Od 29. 8. 1919 byl učitelem místní jednotřídky Karl Fischer z Nových Losin, s nímž sdílela školní byt manželka a jejich 5 dětí. Od září 1926 byl učitelem v osadě Gustav Pohlner, který se sem při stěhoval ze Špiklic s manželkou Elfriedou. Do konce roku 1933 zde učil Alois Süss a do roku 1938 Heinrich Rudolf. V roce 1939 zastával místo učitele devětadvacetiletý svobodný Otto Orlat.

Obyvatelé osady pocházeli buď z Josefové, nebo bližšího či vzdálenějšího okolí. Tak například Alois Hilgart z čp. 14 si vzal v roce 1897 za manželku Annu Lekelovou z čp. 9. Eduard Hilgart z čp. 2 si v roce 1905 vzal za manželku Annu Scholzovou z čp. 12 a jejich syn Alois si v roce 1934 vzal Matyldu Scharterovou z čp. 6. Jiní pocházeli z bezprostředního okolí – z Horního Aloisova, Nového Kolštejna, Kolštejna a Nových Losin; někteří z Adamova, Valteřic (dnes Žleb), Pustých Žibřidovic a Špiklic (dnes Nová Seninka). Výjimečně pocházeli ze vzdálenějších oblastí např. z Krnova a dokonce z Biale v Polsku. Někteří se starali o sirotky, které měli v péči jako pěstouni (Schwarzerovi z čp. 11, Hilgartovi z čp. 14), jiní si dítě adoptovali (Kleinerovi z čp. 4). Zvýšenou péči obyvatelé jistě věnovali i slabomyslnému osadníkovi, který byl zaměstnán jako lesní dělník pro úkolové práce. Je zajímavé, že mnohá děvčata z osady pracovala během 30. let 20. století v zemědělských družstevních závodech v Temenici u Šumperka.

V roce 1946 došlo takřka k úplnému vysídlení obyvatel Josefové. Osada nebyla již dosídlena. Je pravděpodobné, že osada byla určena k zániku již po odsunu původních obyvatel a pouze některé budovy vybrány jako místo pro přechodné zázemí lesních dělníků a brigádníků. Prokazatelně zde, v domě číslo popisné 18, po roce 1946 bydlela Ludmila Wintrová, rozená Wimmerová. Narodila se v září 1883 v Krnově a po svatbě s Franzem Winterem v roce 1922 žila až do své smrti (zima 1956) v Josefové.

Následná kolektivizace zemědělství a vznik státních statků, jistota méně náročné práce a pohodlnějšího života v údolí jistě velice rychle přispěly k nezájmu o život v těchto místech. V 60. letech 20. století byly zchátralé a opuštěné a staticky již narušené budovy rozprodány na stavební materiál, zbylé strženy. Ještě koncem 50. let byl opuštěný hostinec v čp. 2 vybaven nábytkem a výčepním sklem, ovšem s propadlou střešní konstrukcí a stropem… V 80. letech 20. století byla celá osada i s neobdělávanými pozemky zalesněna. Ještě dnes mezi vzrostlými smrky návštěvník narazí na staré seschlé kmeny hrušní či třešní. Zůstala pouze budova bývalé hájovny s přilehlou hospodářskou budovou. Dnes jsou využívány k rekreačním účelům. Z ostatních budov osady dnes najdete pouze kamenné základy, někde zaklenuté sklípky.

Z bývalé osady se zachovala ještě zděná Boží muka a kamenný (mramorový) kříž s nápisem ve střední části „ZUR UHRE GOTTES“ (Ke cti Boží). Dále se zachoval nápis na soklu kříže „ERRICHTET VON DEN BEWOHNERN NEU JOSEFSTHAL 1944“ (Postaveno obyvatelům Nové Josefové 1944), který pravděpodobně vznikl v souvislosti ke zvyšujícím se ztrátám mužských obyvatel osady povolaných na bojiště druhé světové války – v roce 1943 zahynuli tři muži, v inkriminovaném roce 1944 to bylo dalších pět mužů. Později, v roce 1945, zahynuli další dva. Obyvatelé tak symbolicky uctili památku svých bližních.

O obyvatelích osady padlých během 1. světové války zatím nejsou dostupné žádné informace, stejně tak o pomníku, který by jejich památku připomínal.

Kamenný most v roce 2011 částečně strhla voda, během léta 2012 byl most znovu zaklenut a opraven díky projektu Naučné trasy Josefová, který zrealizovala společnost Lesy ČR, a.s. Díky němu dále došlo k obnově základových zdí zboru objektu obecní školy čp. 20 a vzniku turistického odpočívadla; k rekonstrukci kamenné štětové cesty v úseku mezi bývalými čp. 13 a čp. 16; k opravě mramorového kříže a zděných Božích muk; k obnově dřevěného mostu svážnice společně s instalací čtyř informačních tabulí o historii osady. To vše je alespoň symbolickou připomínkou existence osady Josefová a nelehkého života jejích obyvatel.

Použitá literatura

ŠTĚPÁN, ŠTĚRBOVÁ: Vývoj sklářského průmyslu na panství Branná, in Severní Morava, sv. 78/1999, Šumperk 1999.

HÝBL, Štěpán: Historie zaniklé osady Josefová v katastru obce Nové Losiny : středoškolská odborná činnost, Šumperk: VOŠ a SPŠ Šumperk, 2013, 49 s. Vedoucí práce Pavel Mareš.

KOLEKTIV AUTORŮ: Kleine Chronik Kirch-Sprengel Geppersdorf, Pföhlwies, Stollenhau, Heinzendorf/March und Umgebung. Kreis Mährisch-Schönberg (Sudetenland). Druck und Verarbeitung: Offset Köhler KG, Gießen-Wieseck, 1988, s. 464 až 468.

Historická fotografie Josefové. [online]. [Cit. 28. 4. 2014].
Dostupné z URL: http://www.zanikleobce.cz/index.php?detail=185222

Státní okresní archiv Šumperk, sčítací operáty Josefové z roku 1921: fond Okresní úřad Šumperk - I, inv. č. 1222; sčítací operáty Josefové z let 1930 a 1939.