Zaniklá osada Josefová

SKLÁRNA JOSEFOVÁ (GLASHÜTTE NEU JOSEFSTAL)

Josefovou založil roku 1732 tehdejší majitel panství Kolštejn Josef Jan Adam z Lichtenštejna jako sklárnu a pojmenoval ji svým jménem. Její činnost byla po 58 letech provozu ukončena. Místo sklárny ale nebylo opuštěno, osada zde existovala ještě dalších 170 let, než zanikla.

SKLÁRNA V JOSEFOVÉ

Založení sklářské huti v okolí Kolštejna (Branné) nebylo tehdy ničím výjimečným. Tento region byl jedním z nejvýznamnějších míst sklářství na Moravě. Počátky tohoto odvětví zde souvisely s hornictvím a tavbou rud. Proto se sklářské hutě této oblasti nacházejí v písemných materiálech už od pozdního středověku a téměř dalších 400 let o nich existují písemné zprávy.

Místo pro stavbu hutě bylo vybráno zejména pro snadnou dostupnost dřeva, dostatečného množství vody, křemene a dalších surovin, dále pro možnost zemědělské produkce v příhodném místě bezprostředního okolí. Její umístění do polohy 820 m. n. m. mohlo zdánlivě komplikovat dopravu vyrobeného zboží k zákazníkům. Přesto byl odběr zboží zajištěn jak pro potřeby lichtenštejnského panství, tak pro potřeby okolí a hlavními komunikačními spojnicemi sklárny s okolím byly dvě cesty. Jednak cesta podél koryta horské bystřiny nazvané Hučivý potok (dnes Hučava, původní název Rauschbordbach) do Františkova (Franzenthal), jednak druhá cesta přes lesy a louky do Zadního Aloisova (Hinter Aloisdorf), odtud do Alojzova a konečně do Kolštejna, sídla vrchnostenské správy. Původní název Kolštejna - Goldenstein odkazuje na hornický původ místa a na tradici dobývání drahých kovů.

Huť a pozdější osada kolem ní nesla od roku 1732 do roku 1747 název Josephthal, po 15 letech své existence přejmenovala na Neu Josephsthal (sklárna stejného jména existovala v Moravském krasu). Názvy Josefová i Nová Josefová se střídavě používaly až do roku 1945, později byl používán jako oficiální název Josefová. Změny v názvech osady v německém jazyce ukazují přirozený jazykový vývoj místního jména patrný v hláskové rovině: Josephsthal → Neu Josephsthal → Neu Josefsthal → Neu Josefstal.

Sklářská huť s osadou byla umístěna v levé části údolí (orientace proti proudu) ve stráni kolem soutoku potoka Hučavy a jeho přítoku nazývaného Polomský potok. Oba vydatné vodní zdroje byly pro činnost huti naprosto nezbytné. Přes oba potoky byly vybudovány jednoduché klenuté kamenné mosty. Původní most přes Hučavu se dochoval a dnes ho můžete spatřit opravený. Cesta, jež od něj pokračovala západním směrem ke Kolštejnu, rozdělovala osadu rozprostřenou ve svahu na dvě části. V dolní se nacházela budova huti další provozní budovy a v horní převážně obydlí pro skláře. Celý svah byl orientován jižním směrem a byl také příhodný pro zemědělskou činnost osadníků. Prostor určený pro zemědělskou činnost vznikl západním směrem kolem cesty k Zadnímu Aloisovu. Druhou část osady tvořil prostor mezi oběma potoky. Zde se nacházely další budovy nezbytné pro provoz hutě – stoupa a dům stoupaře. Třetí část osady tvořil prostor pravé části údolí nad soutokem obou zmíněných vodotečí a tvořily jej budovy určené pravděpodobně k obývání. Odtud vedla cesta údolím dolů směrem k Františkovu.

Sklářskou huť s nezbytnými provozními budovami – pilou, stoupou (zařízení na drcení křemene poháněné kolem na vodní pohon), domem stoupaře, domem výrobce šroubových sklenic vrchnostenskou komorou na sklo – postavila lichtenštejnská vrchnost společně se čtyřmi domky pro skláře – viz obr. číslo 1.

Budovy sklářských hutí v 18. století byly nejčastěji smíšené konstrukce z kamene (základy) a dřeva. Měly sedlovou střechu s vysokými štíty opatřenou ve střední části hřebene dýmníky, které odváděly kouř ze sklářské pece. V okolí bývalo rozsáhlé úložiště dřeva pro vytápění sklářské pece. Proto se také v prostoru mezi budovou hutě v Josefové a Hučavou nenachází jiná budova a terén zde má nejmenší spád. Samotná budova sklářské hutě byla členěna na několik provozních částí, z nichž nejdůležitější byla tavicí sklářská pec, dále se předpokládá skladiště, studna, vazárna a místo, které obýval huťmistr. Šlo o nejrozsáhlejší a nejdůležitější budovu osady (přidělené číslo popisné 1), která měla půdorys položeného písmene „L“. Její lokalizaci v místě potvrzují i nálezy tzv. hmotných pramenů (dokladů lidské činnosti), viz obrázek číslo 2.

Dne 31. července 1790 byl provoz sklárny ukončen. Po roce 1791, kdy zchátralou budovu koupil od lichtenštejnské vrchnosti Antonín Hilgert, byla budova adaptována pro obytné a hospodářské účely. Došlo ke změně půdorysu, který odpovídal doleva položenému písmenu „T“. Tento půdorys si budova zachovala až do svého zániku. Dále víme, že budova byla dřevěná a její hlavní vstup byl orientován východním směrem. V držení rodiny Hilgertů (Hilgartů) budova zůstala do 30. let 20. století, kdy ji koupil místní občan Gustav Schwarzer pocházející z čp. 11 – viz obr. číslo 3.

I ostatní budovy provozů sklářské huti byly po jejím zániku buď adaptovány (např. dům výrobce šroubových sklenic na hostinec), anebo zanikly (pila).

Sklářská pec

Srdcem každé sklářské huti byla tavicí pec. Do poloviny 19. století se na našem území stavěly výhradně zděné pece vytápěné dřevem (tzv. české pece). Pec stála uprostřed huti, měla dvě části (tavicí a chladicí) a byla vytápěna poleny dřeva. Tavicí pec měla oválný tvar a na obou koncích se přikládalo do topeniště. Na jednom konci byl hluboký zářez (tzv. šidloch), zužující se směrem k peci, kde byl nevelký čtverhranný otvor, kterým se dřevo dovnitř přikládalo. Nad ním byl otvor, kterým se do pece vkládaly nové tavicí hliněné pánve. Na druhé straně pece se nacházel dlouhý, široký a klenutý tunel (tzv. šír), kterým se šlo dolů k topení. Tunel zde byl proto, poněvadž nad ním byla vystavěna druhá menší zděná pec (tzv. vošovna), do níž vedla z tavicí pece hliněná roura, zvaná vandloch. Touto rourou se přivádělo z tavicí pece přebytečné teplo do vošovny, která tvořila jistý druh chladicí pece: dávaly se tam hliněné hrnce, do nichž se kladly hotové kusy skla k vychladnutí. Dále se zde sušilo dřevo (tzv. brodovna) a pálil křemen k přípravě písku pro tavbu skla. Přibližná podoba dvoukomorové tavicí pece z oblasti Novohradských hor ze 17. a 18. století je na následujícím obrázku číslo 4. Pravděpodobně její varianta (dvoukomorová) mohla být postavena a používána i v sklářské huti v Josefové v bývalém domě čp. 1.

Profese sklářské hutě v Josefové

Na provozu sklářské hutě se podílely tyto profese: kolštejnskou vrchnost ve sklárně zastupoval hutní písař (správce), kterým byl v období let 1741 až 1747 Jan Antonín Diviš. Dále pak huťmistr neboli skelmistr (v roce 1788 Kryštof Sharal, v roce 1790 Jan Scholz) a jeho tovaryšové – skláři (z roku 1739 Urban Hilgert a Jiří Schön, 1742 Bedřich Scholz…). Dále pak taviči, řezači skla a brusiči (1761 Antonín Pohl a 1763 František Losert). Podotýkáme, že tavná sezóna probíhala pouze v části roku, zbytek roku věnovali pracovníci sklárny těžbě křemene, těžbě dřeva k vytápění huti a na popel k výrobě salajky (rafinovaného potaše). O tom, že k získávání potaše ze dřeva v okolí Josefové docházelo, svědčí pomístní jméno jednoho z přítoků Hučavy a to Potašovského potoka, jenž pramení nad Zadním Alojzovem a v prostoru, jenž nese místní název U Mlýna, se zprava po proudu vlévá do Hučavy a upozorňuje nás na činnost tzv. popelářů. Součástí sklářské hutě byla i stoupa – drtič křemene, který byl těžen či sbírán v okolí osady. Tuto práci, drcení, měl na starosti stoupař. Ten připravoval směs pro tavení nazývanou sklářský kmen. Další důležitou profesí byl pánvař. Tedy člověk, který se jednak zabýval výrobou pánví, hliněných ucpávek otvorů v peci, jednak mohl ovládat i stavbu pece. Pec vydržela většinou jednu tavnou sezonu. Další neméně důležitou postavou sklářské hutě byl hostinský (v období 1755 až 1762 byl sklářem a zároveň krčmářem Ignác Hilgert). Písemné materiály dokonce uvádějí v lokalitě Josefová i výrobce šroubovitých sklenic.

Výrobky sklárny Josefová

V písemných pramenech se nachází záznamy o produkci a o konkrétních výrobcích ze skla. Produkce sklářských výrobků byla pravděpodobně standardní a odpovídala dobovým požadavkům. V roce 1747 se v Josefové vyráběly tyto sklářské výrobky: tabulové sklo, křídové sklo, obyčejné sklo – sklenice a láhve, několik druhů okenních koleček a kopové sklo – nezdobené sklo křídové. V letech 1781 až 1786 se výroba rozšířila o lahve pro ondrášovskou kyselku a o ozdobné lahve na rosolku. Poslední tavná sezona josefské sklárny proběhla v období od 20. prosince 1789 do 31. července 1790 a bylo vyrobeno toto zboží: křídové a obyčejné sklo, džbánky, sklenice, zrcadla, lahve atd. Mezi odběratele sklářské produkce patřili: panství Kolštejn, Šumperk, Moravská Třebová, olomučanská draslárna, správce ondrášovské kyselky, dokonce i jednotlivci jako např. František Müller z Dolní Lipové, rychtář z Domašova, revírník z Ostružné a mistr ševcovského cechu ze Šumperka. Jeho broušená pivní sklenice s cínovým záklopovým víkem ze sbírek Vlastivědného muzea v Šumperku je na obrázku číslo 5. Je vzácným dokladem mistrovství zdejších sklářů.

Mzdy sklářů v Josefové

Skláři byli považováni za odborníky a své umění si pečlivě hlídali a předávali v rodině z generace na generaci. V roce 1753 se vrchnostenskému sklářskému písaři v Josefové ročně platilo 75 zlatých a deputátu 6 věder piva, 4 měřice pšenice, 12 žita, 10 sáhů dříví. Vrchní sklářský tovaryš 1 zlatku týdně za práci a sklářský pomocník 20 zlatých mzdy ročně a deputátu sůl, máslo, obilí, mouku na svátky.

Použitá literatura

ŠTĚPÁN, ŠTĚRBOVÁ: Vývoj sklářského průmyslu na panství Branná, in Severní Morava, sv. 78/1999, Šumperk 1999.

HÝBL, Štěpán: Historie zaniklé osady Josefová v katastru obce Nové Losiny : středoškolská odborná činnost, Šumperk: VOŠ a SPŠ Šumperk, 2013, 49 s. Vedoucí práce Pavel Mareš.

BÁRTA, Jan: Život na staré huti, Archiv pro dějiny průmyslu, obchodu a technické práce v Praze, Praha 1935.

Státní okresní archiv Šumperk, fond Archiv obce Branná, inv. č. 235 (Mapa panství Kolštejn [dnes Branná] z roku 1788 kreslená Thomasem Widlakem).

Historická fotografie Josefové, Heimatkreis Mährisch-Schönberg e. V., Bad Hersfeld (SRN), fond obce Neu Ullersdorf.

Půdorys a bokorys dvoukomorové sklářské pece ze 17. až 18. století. [online]. [Cit. 28. 4. 2014].
Dostupné z URL: http://www.kohoutikriz.org/priloha/brezi.php